Historie brýlí

Brýle jsou podle odborníků pátým nejdůležitějším vynálezem od té doby, co lidctvo objevilo oheň a vynalezlo kolo. Důvod: poprvé v historii lidstva si miliony lidí i přes své vady zraku mohly užívat dobrého vidění. Dnes to už nedokážeme docenit, ale pro zrakově postižené osoby po století jednoduše neexistovalo žádné řešení – brýle ještě nebyly vynalezeny. Vývoj moderních brýlí, jak je známe dnes, trval velmi dlouhou dobu. Za tuto dobu byl proveden nespočet experimentů a bylo vystřídáno mnoho různých typů brýlí. LEPŠÍ VIDĚNÍ má pro vás přehled historického vývoje brýlí – od jejich počátků v podobě „čtecích kamenů“ po přechod k vyhledávaným doplňkům životního stylu a módy.

Vynález brýlí je považován za zlomový krok kulturní historie lidstva: lidé trpící postižením zraku najednou nejenom mohli hrát aktivní roli v každodenním životě, ale také mohli déle studovat, rozšiřovat své znalosti a předávat je dalším. Už velký římský řečník, Cicero (106 až 43 př. Kr.), bědoval, jak nepohodlné je hlasité předčítání textů otroky. Za zmínku dále stojí speciální zrakový přístroj vytvořený císařem Nerem (37 až 68 našeho letopočtu): své milované souboje gladiátorů pozoroval pomocí průhledného zeleného kamene v očekávání, že mu světlo oživí zrak. Tohle přesvědčení trvalo až do 19. století. „Sluneční brýle“ té doby měly zelené brýlové čočky a nosily se i ve vnitřních prostorech. Ale kdy a kde došlo k vynálezu první skutečné zrakové pomůcky?

Prvním člověkem, který přišel s nápadem, že by hladké čočky mohly pomoci osobám trpícím problémy se zrakem, byl arabský vzdělanec a astronom Ibn al-Heitam (přibližně 965 až 1040 našeho letopočtu). Jeho myšlenka použít části skleněné koule pro optické zvětšení však byla uvedena do praxe až o mnoho let později. Jeho dílo „Kniha optiky“ bylo do latiny přeloženo v roce 1240 a dočkalo se vysoké pozornosti v mnoha klášterních komunitách. A právě zde se myšlenky Ibn al-Heitama staly realitou: italští mniši ve 13. století z křišťálu a křemene vyrobili polokulatou čočku, která po přiložení na text zvětšila písmena! Tento „čtecí kámen“ byl skutečným požehnáním pro mnoho starších mnichů trpících stařeckou dalekozrakostí a výrazně zvýšil jejich kvalitu života. Během tohoto období se začalo používat německé označení pro brýle, slovo Brille. Tento termín je odvozen od slova beryll, což je název vyhlazeného křišťálu, který byl použit k výrobě prvních čoček.

Zatímco čtecí kameny pomohly lidem s každodenním viděním, k brýlím, jak je známe dnes, měly ještě velmi daleko. Ty přišly s objevem, který se ve 13. století odehrál ve slavných sklárnách Murano. Murano je malý ostrov na sever od Benátek, který byl po dlouhou dobu považován za centrum ruční výroby skla. Odborné znalosti sklářských řemeslníků nebyly s nikým sdíleny: složení bylo přísně tajné a italští skláři, cristalleri, měli zákaz ostrov Murano opouštět. Byly doby, kdy sklářům chyceným při porušování těchto pravidel, hrozil trest k smrti. Během tohoto období se zraky celého světa ubíraly na Itálii, protože bílé sklo potřebné pro výrobu zrakových pomůcek bylo vyráběno pouze ve sklárnách Murano.

Na konci 13. století se sklářům podařil skutečný průlom: poprvé dokázali vybrousit dvě vypouklé čočky, které umístili do dřevěného kroužku s vřetenem a propojili nýtem. Heuréka: první brýle byly na světě! Tyto „nýtované brýle“ samozřejmě ještě nebylo možné nasadit na hlavu. Nicméně pro zrakové pohodlí byly alfou a omegou. Pro lepší zrak nositel musel „dvojité brýle“ jednoduše držet před očima. Vynález byl zvěčněn v jedné ze staveb v tomto regionu. V roce 1352 Tomaso di Modena v kapitule dominikánského kláštera San Nicolo ve městě Treviso namaloval fresky, do nichž zahrnul také čtecí sklo a dvojité nýtované brýle. Tajemství výroby skla však přes veškeré úsilí sklářů nebylo možné udržet v tajnosti navždy. Aby si Benátky udržely své dominantní postavení na sklářském trhu, k výrobě „očních skel“ byli po roce 1300 připouštěni pouze ti, kteří zcela dodržovali podmínky sklářské komunity cristalleri. V průběhu času si nýtované brýle našly cestu také do Německa. Nejstarší exponát byl objeven ve městě Wienhausen Abbey v severní části této země.

Jak roky plynuly, skláři nahradili vřeteno obloukem a dřevěné obruby olovem. Výsledek značí další důležitý krok v evoluci zrakových pomůcek: brýle se stranicemi, které se důvěrně podobaly dnešním brýlím. Při výrobě se pak používaly stále rozmanitější materiály: na začátku 16. století to byla kůže, želví krunýře, parohy, velrybí kostice, železo, stříbro a bronz. Tyto materiály si však mohli dovolit pouze bohatí.

Ve stopách prvního čtecího kamene byly vyvinuty zrakové pomůcky všech tvarů a velikostí. Uvádíme několik příkladů: zámožná část německé a anglické společnosti si po roce 1727 oblíbila optické sklíčko zvané monokl. V roce 1780 následoval lornět, zraková pomůcka, kterou pomocí rukojeti držíte před očima. Do tohoto období spadají také Norimberské obroučkové brýle, které lidé nepříliš láskyplně nazývali „drtičkami nosu“. Jednalo se o nóbl obruby tvořené dlouhým, jednolitým kusem drátu omotaným okolo čoček. I když byly tyto brýle vyráběny z poměrně prostých materiálů, oblíbenosti se těšily až do 19. století. Pak se móda změnila a lidé si volili brýle typu skřipec (též cvikr). Tato „hvězda“ mezi zrakovými pomůckami byla tvořena dvěma kulatými čočkami spojenými drátem. Tyto brýle se spínaly na kořen nosu. Žádný jiný styl od roku 1841 lépe necharakterizoval německou buržoazii.