Lidské oko

Oko patří mezi naše nejdůležitější smyslové orgány – žádný jiný orgán není zdaleka tak složitý. Lidské oko je schopno absorbovat a okamžitě zpracovat více než deset milionů informací za sekundu. Ale přemýšleli jste někdy, jak oko vlastně funguje? Jak jsou pozorované obrazy ve skutečnosti vytvářeny? A jaké části těla jsou do tohoto komplikovaného procesu zapojeny? LEPŠÍ VIDĚNÍ pro nás má veškeré podrobnosti – počínaje anatomií a stavbou oka až po jeho funkce.

Jednoduše řečeno, lidské oko funguje velmi podobně jako videokamera – jeho součásti dohromady pracují na vizualizaci okolního světa. Čtěte dále a zjistěte, jak přesně lidské oko funguje. Nejprve však probereme klíčové části oka a jeho stavbu.

Rohovka, neboli průhledná část obalu lidského oka, je díky slznému filmu, který ji pokrývá, vždy vlhká. Rohovka je součástí tzv. bělimy (bílá část oka) a dohromady jsou odborně nazývány tunica externa bulbi. Rohovka funguje jako okno: má kulatý tvar, je průhledná a do oka propouští světlo. Oko také chrání před vnějšími vlivy, např. špínou, prachem a povrchovými zraněními. Rohovka je přirozeně velice odolná. Její zakřivení jí navíc propůjčuje optické vlastnosti a hraje klíčovou roli v ostrosti vidění.

Bělima pokrývá prakticky celé oko – s pouze dvěma výjimkami: vepředu, kde se nachází rohovka, a vzadu, kde se nachází výstup zrakového nervu. Bělima pokrývá prakticky celé oko – s pouze dvěma výjimkami: vepředu, kde je zasazena rohovka, a vzadu, kde se nachází zraková nervová vlákna.

Zornice je černá tečka uprostřed lidského oka. Reaguje na okolní osvětlení a přizpůsobuje se jeho intenzitě. Velikost zornice určuje oční duhovka. Velikost zornic může ovlivnit také stav našich emocí. Strach a velká radost například mohou způsobit rozšíření zornic, zatímco alkohol a drogy mohou způsobit stažení zornic.

Duhovka je barevný kruh obklopující zornici, který funguje stejně jako clona ve fotoaparátu: reguluje množství světla vstupujícího do oka. V jasném prostředí se stará o zúžení zornice, čímž snižuje množství vstupujícího světla. V tmavém prostředí nastává pravý opak: zornicový svěrač se uvolní a zornice se rozšíří. Takto je zajištěn přísun většího množství světlo do oka, když je tma, a menšího množství světla ve světlém prostředí. Duhovka navíc určuje barvu našich očí a u každého z nás je jedinečná. Své jméno získala po řecké bohyni duhy. Je zajímavé, že barva duhovky nemá na zrak žádný vliv. Osoby s hnědýma očima svět nevidí „tmavěji“ než osoby se světlýma očima, např. modrýma.

Lidské oko tvoří přední a zadní komory. Jedná se o dutiny v přední části oka obsahující komorovou vodu. Tato tekutina obsahuje důležité živiny pro čočku a rohovku, kterým dodává živiny a pomáhá jim při boji s patogeny. Kromě toho komorová voda plní další funkci: pomáhá oku držet svůj tvar.

Oční čočka zaostřuje světlo vstupující do zornice, čímž na sítnici zajišťuje ostrý obraz. Čočka je elastická a při zaostřování předmětů na blízko a na dálku dokáže pomocí ciliárního svalu přizpůsobit svůj tvar. To znamená, že když pozorujeme předměty v blízké vzdálenosti, čočka se zakřiví a umožní tak ostré vidění. Když přijde na vzdálené předměty, zploští se, abychom viděli opět ostře. Čočka převrací pozorovaný obraz a zobrazuje jej na zadní stěnu oka – sítnici. Obraz je pak „otočen zpět“, jakmile je později zpracován mozkem.

Řasnaté tělísko plní v rámci lidského zraku důležitou úlohu: produkuje komorovou vodu a obsahuje ciliární sval (musculus ciliaris). Jeho působením na oční čočku je zajištěno, že můžeme zaostřovat jak na blízké, tak na vzdálené předměty.

Sklivec vyplňuje vnitřek oka mezi čočkou a sítnicí. Tato výplň tvoří většinu oka a jak napovídá její název, představuje tělo oka. Sklivec je průhledný a obsahuje 98 procent vody a 2 procenta hyaluronátu sodného a kolagenových vláken.

Sítnice zpracovává světelné, které prostřednictvím optického nervu dále posílá do mozku. Jednoduše řečeno, sítnice funguje jako senzor: pomocí svých smyslových buněk přetváří světelné paprsky na nervové impulsy , které jsou dále zpracovávány mozkem. Tyto smyslové buňky tvoří čípky (pro vidění barev) a tyčinky (pro černobílé vidění). Čípky nejsou nikde jinde tak nahuštěny jako uprostřed sítnice, v makule (žlutá skvrna): přibližně 95 % smyslových buněk se nachází na ploše o velikosti přibližně 5 čtverečních milimetrů. To je zhruba velikost špendlíkové hlavičky.

Cévnatka se nacházející mezi sítnicí a bělimou, která přechází do řasnatého tělíska a duhovky. Stará se o přísun živin k receptorům na sítnici, udržuje stálou teplotu sítnice a podílí se také na akomodaci, tj. na zostřování na blízko a na dálku.

Zrakový nerv zodpovídá za přenos informací ze sítnice do mozku. Obsahuje přibližně milion nervových vláken (axonů), je přibližně půl centimetru silný a ze sítnice vystupuje přes papilu. Tato část je známá také pod názvem „slepá skvrna“, protože zde sítnice nemá žádné smyslové buňky. Z toho důvodu je v tomto místě v obrazu vytvářeným mozkem černá tečka – díky překrytí obrazů obou očí mozkem tento výpadek v obraze nevnímáme. Tato skvrna ale obvykle není vědomě vnímána, protože toto selhání mozek „vykompenzuje“.

Malá oblast s velkým dopadem: kruhová jamka měří necelé dva milimetry, ale v rámci sítnice plní klíčové úkoly. Nachází se uprostřed sítnice a je obklopena smyslovými buňkami, které nám přes den umožňují co nejostřejší a barevné vidění. Při pohledu na předmět se naše oči automaticky otočí, aby bylo možné předmět zobrazit na fovei.